Zlobivé, nebo s diagnózou ADHD?

rozhovor s Pavlínou Brzákovou pro deník Metro

Působivé vyprávění mámy dvou dětí, z nichž jedno se potýká s neurovývojovou poruchou pozornosti s hyperaktivitou, známou pod zkratkou ADHD. To je námět knihy Kryštof ÁDéHáDě z tvorby etnoložky Pavlíny Brzákové kterou jen nenapsala, nýbrž doslova prožila.

Příběh Kryštof ÁDéHáDě působí jako hřejivá „kuřecí polévka“ pro duši všech vyčerpaných rodičů hyperaktivních potomků a zároveň poskytuje inspiraci pro učitele i vychovatele, jak těmto dětem lépe porozumět a pomoci. Pavlína Brzáková (45), dlouholetá šéfredaktorka měsíčníku Regenerace, je autorka více než desítky knih. Ponejvíce jsou věnované sibiřským kočovným národům, jejich mytologii a příběhům, které načerpala na svých četných cestách. Její nejnovější kniha snad ani nemůže být odlišnější…

Kniha Kryštof ÁDéHáDě překvapuje svou otevřeností a až surovou upřímností, se kterou mluvíte o životě svého syna, nepochopení okolí, věčných problémech ve školkách i školách. Neobáváte se, že ho poznají například jeho spolužáci či učitelé?

Od předlohy svého syna jsem se při psaní přirozeně odchýlila. Výrazně mě ovlivnila komunikace s maminkami, jejichž děti mají ADHD. Vyhledala jsem je na sociálních sítích, psala jsem si s nimi a porovnávala zkušenosti. Občas něco vklouzlo i do knížky. To, co vnímáte jako „surovou upřímnost“, pravdivé je, protože je to prožité, a to nejen mnou. Uhladila jsem některé reálie, změnila jména, vypustila situace, které se příliš opakovaly. Podstatné však zůstalo…

Hyperaktivní děti dokážou ze svého okolí doslova vysát energii. Přišla jste na způsob, jak si ji zase dobít?

Nerada bych hyperaktivní děti strkala do jednoho pytle. Co dítě, to neopakovatelná individualita. A jako k neopakovatelnému človíčkovi bychom k němu měli přistupovat. Mnohokrát jsem se ocitla v situaci, kdy jsem všechno štěstí, radost i žal, vítězství i prohry prožívala už jen skrze syna a docela zapomněla na sebe. Musela jsem si připomínat, že tu jsem taky ještě já. Osobně si baterky dobíjím psaním knížek, při setkáních s přáteli a pobytu v přírodě, kdy nepřetržitě koukám do zeleně. Zjistila jsem, že si taky odpočinu při uklízení, což je pro mě velké překvapení.

Lidé, kteří s diagnózou ADHD nemají zkušenosti, tyto děti často považují jen za nevychované či zlobivé. Jak se s negativními reakcemi a komentáři vyrovnávat?

Nejde bohužel jen o cizí lidi, s odmítáním se můžete setkat i mezi nejbližšími v rodině, často to bývají prarodiče. Na nepochopení můžete narazit dokonce i u odborníků či pedagogů, tedy těch, kteří by vám měli naopak poradit a pomoci. Snad nejhorší prožitek je, že kvůli neznalosti ve vás okolí uvidí „špatnou mámu“ a otevřeně vám to sdělí. Můžete se tak snadno dostat i do stavu, že nemáte sílu žít. Programově jsem se proto přestala zajímat o to, proč věci nejdou, ale vždy chci slyšet, co lze udělat, aby věci šly. Dává mi to sílu. Se synem jsme prostě zavřeli uši před tím, v čem jsme špatní, nedobří, a začali jsme poslouchat, v čem jsme dobří, co nám jde a jak se chovat a trénovat, aby nám věci šly líp. Cítíte ten rozdíl? Rozdíl je v radosti! Přece v radosti se mnohem lépe pracuje, tvoří i žije.

Asi jako každý rodič s „ÁDéHáDětem“ jste o této diagnóze zjišťovala co nejvíc informací. Který zdroj se vám osvědčil?

Osobně mi to trvalo dlouho, ale nejvíc se mi vyplatilo důvěřovat vlastní intuici. Zkrátka jsem přestala spoléhat na to, že odborníci syna „spraví“, jelikož vědí lépe, co dělat, jak ho vést, protože tomu přece jako specialisté rozumějí. Velmi mi pomohl psycholog Václav Merin, který mi řekl, že jako matka své dítě znám ze všech nejlíp a vím o něm všechno. Jeho slova mi uvízla v hlavě a často se k nim vracím. Mimochodem, napsal doslov do mé knihy Kryštof ÁDéHáDě.

Kryštof má v knize sestru Kateřinu, „normální“ zdravou holčičku. Cítí se sourozenci „ÁDéHáĎat“ někdy odstrčení, přehlížení?

Určitě, a právě na to bychom měli myslet. Nesmíme na ně zapomínat!

Ačkoliv je knižní vyprávění o Kryštofovi uzavřené, skutečný život jede dál. Máte s „ÁDéHáDětem“ další plány?

Z vlastních zkušeností vím, že pro každou mámu i tátu ÁDéHáDěte je moc důležité ujištění, že v tom nejsou sami, a hlavně že nejsou špatní rodiče, i když se tak občas cítí. Zvu je třeba na stránky www.ADHDKrystof.cz, kde bych chtěla s Kryštofem pokračovat a také se budu snažit nabízet potřebnou podporu nebo sdílení. Možná na něco podstatného společně přijdeme. Jsem otevřená všemu.

Kmotry vaší knihy se stali herečka Jana Bernášková, jejíž dcera patří také mezi „ÁDéHáĎata“, a herec Jaroslav Dušek. Jak ten pasuje k tématu?

S Jaroslavem Duškem již pár let autorsky spolupracujeme, výsledkem jsou například knihy Ze mě a TVARYTMY. Nyní připravujeme další s pracovním názvem První dotyk, kde se věnuje právě tématu výchovy dětí. Pevně věřím, že Jaroslav Dušek i Jana Bernášková vyslali knihu Kryštof ÁDéHáDě na úspěšnou cestu ke čtenářům.

Knihu Kryštof ÁDéHáDě si můžete objednat přímo zde na stránce